1.–3.11.2013 Blansko
Již druhým rokem jsme navštívili skautskou základnu Pálava v Blansku. V pátek večer, jakmile jim skončila schůzka pro děti, nám místní skauti předali klubovnu a s naším velkým překvapením, že se vůbec v klubovně nic nezměnilo. Dokonce i papíry s plánem výpravy Kondor tam leželi do dnes v kuchyňce na poličce, kde jsem je tam omylem zanechal.
Večer jsem s Honzem Kalábem šel připravit noční hru. Pro mě poměrně velký zážitek. Vydali jsme se po „modré“ k rybníku Pálava 2 u vesnice Čečkovice. Bohužel jsme si svítili jen chemickým světlem a sešli jsme z cesty, což jsme po chvíli zjistili, a tak jsme se vrátili, avšak my jsme nemohli najít, kam cesta pokračuje. Proto jsme se rozhodli jít podle GPS a daného směru podél potoka, kolem kterého měla vést cesta. Ukázalo se, že jsme jen přehlédli mostek a šli jsme po opačné straně. Nic se však nedělo, jenže selhaly naše smysly i technika. Nechtěně, když jsme vylezli na kopec, jsme se stočili více, než jsme čekali. V dáli jsme viděli světla vesnice, do které jsme mířili.. Nebyla to světla vesnice Češkovice, ale Blanska odkud jsme přišli. Zastřel nám smysly nejspíš velice obtížný terén, kde jsme se prodírali trním, srázy a především naší sebejistotou. Podruhé jsme už objevili mostek a došli k rybníku, kde jsme našli místo, na kterém se bude noční hra odehrávat, a vypadli jsme se zpět po silnici.
Noční hra „Radioaktivní odpad“
S Filipem jsme vyrazili o chvíli napřed, abychom rozházeli chemická světla = odpad po lese, kde budeme hrát teroristy, kteří odpad hlídají. Každé dítě mělo, aniž bychom ho spatřili, vzít jedno světlo. Děti byly rozdělené na dvě skupiny. První skupina, co bude mít posbíraný světelný opad, měla vyrazit sama zpět podél osvětlené silnice do klubovny. Cela tato jednoduchá pravidla bohužel pochopila jen hrstka dětí a to ještě až po ukončení hry. Abych nepřeháněl.. Celý útok na teroristy byl mnou koordinován přes šest vysílaček. Jedna skupina bez jasné informace, kudy se mají vrátit do klubovny, vyrazila správně, avšak po ztrátě signálu se vrátila na dosah a ujišťovala se, jestli jde dobře. Také spousta z nich minula tunel, ve kterém měli vzkaz, jak zneškodnit radioaktivní odpad. I se spoustou nedorozumění se však noční hra podařila.
Ráno jsme vstali mnohem dříve, než jsem plánoval, ale spát už nikdo nechtěl. Tak jsme vyrazili na nákup, kde jsme během chvíle utratili 700 Kč. Nakoupili jsme ke snídani párky a od milé paní zjistili, co potřebujeme na palačinky a jak je vyrobit. Po snídani jsme vyrazili na procházku, kde jsme si zaskákali, protáhli mozkové závity u mapy, kde je golfové hřiště, hádali jsme z pěkného místa, kde byl výhled na Blansko, jakou věc si někdo myslí, o kousek dál jsme se snažili neutopit a děti se musely dostat na velký kámen, aniž by se někdo dotýkal země. Ti, co se neutopili, mohli se vrátit zpět do klubovny a vařit. Zbytek, co zůstal ve vodě, vyplivla voda na pustém ostrově. Ti museli ukuchtit palačinky venku před klubovnou na plynovém vařiči. Všem se kupodivu podařily vážně chutné palačinky. Opravdu poklona.
Před obědem však ještě hráli hru na prolézačkách – projít co nejrychleji předem určenou trasu do určeného času.
Po skončení poledního klidu následovala obtížná se jménem „kaluže požírají lidi“.
Na veřejném prostranství z vody udělali kruhy s nápisem „chceš si povídat – vstup“, někteří s pravopisnou chybou.
Úkol každé skupiny byl oslovit tím co nejvíce lidí bez toho, aby by jim cokoliv říkali, jestliže nevstoupí do kruhu a neosloví je lidé první. Nečekali jsme nějaké velké úspěšné výsledky, avšak ani nebyli nijak velké, ale přeci jenom pár lidí se nechalo zviklat a vstoupili do kruhu a povídali si s našimi dětmi. V každém kruhu mohli být pouze dva členové z týmu.
Jeden mladý procházející pár si přečetl náš nápis, avšak následovalo to, že ta holka se snažila natlačit svého kluka do kruhu, aby si musel povídat. Nakonec navštívil náš pár nejeden kruh.
V neděli ráno jsme pro děti měli připravenou několikahodinovou rozcvičku. Hráli jsme speciální hru s létajícími talíři na jednu bránu atd., Po té ke snídani připravovali míchaná vajíčka. Spotřebovali jsme kolem sedmdesáti vajec. Příprava trvala tak dlouho, až nakonec z toho byl oběd. A však velice dobrý.
Po obědě jsme už jen uklízeli klubovnu a vyrazili na vlak. Zamávali jsme Švejbimu, co nám zapůjčil klubovnu, s pocitem, že snad to nebude naposledy.