Proč je podle vás trestání a odměňování dětí v souvislostí s jejich výchovou a vzděláváním špatné?
Vnější motivace, tedy trest, odměna nebo pochvala, je velice zrádná, protože často v bezprostřední situaci funguje. Většinu dětí trestem zastrašíte a tak udělají i to, co by jinak udělat nechtěly. Ale vnější motivace funguje jenom do té doby, dokud máte ten pomyslný cukr a bič. Když ho z nějakého důvodu přestanete používat, tak nezůstane nic. Spousta lidí se mylně domnívá, že je jedno, jak děti něco naučíme, ale hlavně, že je to naučíme. Mozek je ale nastaven tak, že si nerad připomíná negativní emoce, které jsou s takto vedeným učením spojené. Proč bych tedy používala naučené informace? Proč bych si znovu do vědomí přinášela negativní emoce s nimi spojené?
To tedy zřejmě platí i o fyzických trestech, o nichž se v posledních měsících hojně debatuje v souvislosti v souvislosti s pohlavkem, který ředitel bohnické školy uštědřil drzému žákovi.
Samozřejmě. Mrzí mne, že se debatuje jen o fyzických trestech. Ony totiž jakékoli tresty jsou nefunkční. Už pan profesor Zdeněk Matějček(světově uznávaný dětský psycholog, pozn. red.)říkal, že trest zastavuje, ale nebuduje. Trest u dítěte nevybuduje žádnou vnitřní motivaci. A bez vnitřní motivace dítě zkrátka nebude nic dělat, pokud nad ním nebude někdo stát s rákoskou. Pokud u dítěte existovala nějaká vnitřní motivace a nasadí se vnější motivace, tak to tu vnitřní zeslabí a někdy úplně zlikviduje. To ovšem neznamená, že na nevhodné chování dětí nemáme reagovat. Rozdíl je v tom, že trest je odplatou za něco nedobrého, kdežto děti potřebují především vedení k nápravě, potřebují porozumět co nejhlouběji důsledkům svého chování.
Platí to tedy i o odměnách a pochvalách dítěte?
Ano, odměna nebo pochvala dělá totéž co trest. Signalizuje odměňovanému, že věc, kterou dělá, sama o sobě nemá valnou hodnotu, proto ho k ní musí přimět odměnou nebo trestem. Uvedu základní model mnohých pokusů, kterými se zkoumal vliv odměn. Všechny pokusné osoby měly dělat nějakou zajímavou činnost, byly ale náhodně rozděleny d22o dvou skupin. Jedné skupině psychologové řekli, že za to dostanou nějakou odměnu, druhé skupině nic neslibovali. Pak se zkoumalo, zda se třeba tou činností baví i o přestávce mezi pokusy, nebo se sledovalo, zda tu činnost dělají i po skončení pokusu v reálném životě. Výsledky byly opakovaně stejné – skupina se slíbenou odměnou tu činnost dál dělala v mnohem menším rozsahu, většinou však už vůbec ne. Například děti měly kreslit fixkami, aby potom mohly za odměnu kreslit pastelkami. Kreslení fixkami je po skončení pokusu už vůbec nelákalo, i když před pokusem s nimi kreslily rády.
Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt