Ve dnech 24.2.-25.2. 2018 jsme zúčastnili Bezinkové výpravy. Ráno jsme se sešly na autobusové zastávce v Telnici. Nasedly jsme na 109 a jely do Klobouk.
Vystoupily jsme z autobusu na zastávce “u hřbitova”. Nebyly bychom Pandy, kdybychom si neudělaly “pár” hezkých fotek se hřbitovem, autobusovou zastávkou, ale i se silnicí nebo s kopečkem.
Přešly jsme silnici a společně s Bronťou jsme šly na faru, kde jsme měly přes víkend bydlet. Odložily jsme si batohy a šly jsme si prohlédnout farní pozemky. ÚŽASNÝM objevem byla farní kočka jménem Rouzina, mazlivá, trochu tlustá a zrzavá. Někteří odvážlivci se šli podívat do sklepa.
Po procházce po farních pozemcích se celá družiny Pand i s Filipem odebrala do evangelického kostela, který byl ÚCHVATNÝ.
Kdybych to tu měla popisovat, byli bychom tu do zítra, ale jestli chcete vědět, proč se to tak blbě vyjadřuje, zajeďte si do Klobouk u Brna.
V kostele jsme našly spoustu zajímavých věcí. Mimo jiné i starou Bibli a … dalo by se to nazvat varhany nebo klavírem. V kapli před hlavní částí kostela byla topení mezi lavicemi. Také jsme tam vysávali (někteří). Po práci jsme šli opět na faru. Tam nám Anda s Filipem oznámili, že půjdeme na “lov oběda”. Rozdělili jsme se do dvojic (jedna z nás byla sama). Vyrazily jsme. Hledali jsme: mrkev, cibuli, fazole, brambory, česnek a recept. Když jsem se celé promrzlé vrátily, Filip s Andou již připravovali polévku.
Po chutném obědě byl polední klid. Za půl hodinky jsme se teple oblékli a šli na procházku. Naše zastávka byla u starého dřevěného větrného mlýna. Pokračovali jsme od mlýna dolů. Mimochodem mlýn byl nejvyšší bod Klobouk. Šli jsme se vyfotit u cedule, za kterou končily Klobouky. Přešli jsme silnici a … ejhle! Další cedule (tentokrát za ní Klobouky začínaly). Pokusili jsme se o ni opřít a málem jsme si rozbili naše zmrzlé pusinky. Cedule byla ŠÍLENĚ vyklechtaná.
Po návratu domů si většina z nás zalezla do spacáků.
K večeři byl salát.
Asi do 23:30 jsme hráli stolní hry.
Druhý den jsme si přivstaly a rychle se vydaly do katolického kostela.
Na faru jsme se vrátily promrzlé až do morku kostí.
Rychle jsme si sbalili věci a vydali se na rozhlednu. Cesta byla dlouhá a únavná, šli jsme zasněženým zledovatělým lesem. Málem jsme to už vzdali když v tom … se mezi stromy objevila … Rozhledna. U rozhledny jsme si uvařili oběd a vydali se do … Boleradic!
! DIVADLO !
Představení se jmenovalo “Jezinky a bezinky, aneb arsenik a staré tety”. Bylo to o tom, že dvě tety společně se svým šíleným synovcem, který si myslel, že je prezident USA, žili ve starém domě, kde pronajímali pokoj. Vždy, když k nim někdo přišel (muži), začaly se ho tety vyptávat, jestli má rodinu. Když neměl, nabídly mu tety bezinkové víno, ve kterém byl přimíchán arzenik. Ve sklepě jim kopal hroby jejich potrhlý synovec, který si myslel, že kope panamský průplav či co. Ve sklepě bylo již 12 mrtvol.
Jednoho dne k nim přijel jejich druhý synovec, který byl též vrah, jako jeho tety. A dokonce zabil také 12 nevinných lidí. Na rozdíl od jeho tetiček po něm pátrala policie. Jejich synovec-vrah nakonec pohřbil svoji dvanáctou oběť u tetiček ve sklepě. Nakonec ho však dopadla policie.
Po představení jsme si to tam vše prohlédli a nakonec jeli domů.
Amálie Polenská
