Jak říká Tereza Salte: dobré ráno, odpoledne nebo večer, já jsem Kotlík hliníkový a dnes vám povím o tom, jak mě skautky vzaly s sebou na první jarní táboření.
Jel jsem spolu se svým bratrem, já jel ale s Pandama a brácha s Dráčkama. V týdnu mě Anda přivezla spolu se stanem k Hance a Evě domů.
V pátek, když přijela Hanka a byl čas odjet na výpravu, daly do mě bábovku a sbalily do batohu. … Ocitl jsem se v autobuse a batoh se mnou odložily v místě pro kočárek. Na další zastávce k Hance a Evči nastoupila i Ama s Apou. Zase to trochu házelo, když jsme přestupovaly na nádraží do dalšího autobusu. Bylo to tam fajn – shledal jsem se s bráchou a s Dráčky – Leou, Pandou, Fox a Andou. Cesta byla příjemná, řídil Hanči a Evči táta, což mě vždycky bavilo, když Lea nechápala, proč si Hanka chodí povídat s řidičem.
Dojeli jsme do Brna a šli na vlak. Bylo to trochu náročné, Hanka si cvakla lístek a po ní si ho chtěla cvaknout i Apa, ale nepovedlo se – Apy lístek zůstal v automatu a nešel vyndat. Anda pak dala Apě svůj lístek a ta si ho běžela cvaknout na 1. nástupiště.
My jsme běžely honem na vlak, který už měl odjíždět, bohužel ve vlaku byl ne zrovna milý průvodčí, a tak cesta nebyla nejpříjemnější. Vystupoval jsem s Pandama naštěstí už v Tetčicích, brácha jel až do Čučic. Přestoupili jsme na autobus, kde řidič každé řekl “batohy budou na zemi a žádné jídlo ani pití”, takže mě zase odložily do prostoru pro kočárek a tu bábovku ve mě stále nechaly. Jeli jsme dlouho, už mě to vůbec nebavilo, naštěstí bus byl poloprázdný. Konečně po asi třičtvrtě hodině jsme v Senoradech vystoupili, holky se občerstvily a vydaly na cestu. Cesta ubíhala rychle, zpívali písničky a bylo to fajn, neskolil je ani menší kopeček. Svižnou chůzí došly až k řece Oslavě, kterou přes most přešly, tu si pak Hanka nebyla úplně jistá, kudy dál, a tak asi 3x přešly jeden a ten samej mostek. Amu s Evčou to docela štvalo, most totiž nebyl moc stabilní. Šli jsme ještě kousíček podél Oslavy a už jsme byli u chaty.
Holky začaly stavět stan, musím říct, že jim to šlo docela dobře a rychle. Během stavby viděli i Dráčky, jak už jdou na protějším břehu řeky a svítí si baterkama. Stan stál a holky se zabydlely, konečně jsme zase spatřil světlo světa, nebo spíš tmu stanu, když mě vytáhly z batohu. Byly očividně hladové, když ze mě vytáhly bábovku a snědly ji skoro celou.
Po delší době přišly i Dráčci a začali také stavět svůj stan. Když bylo vše připraveno ke spánku, zazpívala se večerka a šlo se spát, po cestě byly všichni unavení, dokonce i já. V noci se k nám přidal Filip a ustlal si na verandě chaty. Byla zima, holky se několikrát za noc probudily a přioblékaly se.
Ráno všichni zmrzlí vylezli ze stanu a začali se probouzet. Když si Hanka s Apou odešly na záchod, sebrala mi Ama s Evčou víčko a vyskládaly na mě buchtu a do ní zabodaly 3 svíčky. Chtěly tak oslavit Hančiny narozeniny, které měla ve čtvrtek. Buchtu také posnídaly, Dráčci ty ale měly obložený chléb.
Na zahřátí si holky vylezly kousek nad chatu, kde již svítilo slunce, teda původně měli jít jen kousek, ale nakonec vystoupaly až na vrchol. Místa tam byla fotogenická, a tak se Hanka vrátila pro foťák, aby mohly pořídit krásné fotky, což se jim podle mě povedlo.
Když konečně přišli všechny holky dolů, daly si ke svačině sýr a šunku a vydaly se vařit oběd. Konečně mě vzali s sebou, a tak jsem mohl skvěle pozorovat, jak se Hance, Apě a Amě dařilo jít až na Levnov bez bot. Cestou chtěly nabrat vodu na pití a vaření ve studánce, ta byla ale zazimovaná a nebyla u ní pumpa. Přemýšlely co teď, v okolních domech jim nikdo neotevřel, a tak se vydali k Bistru a Filipa poslaly k chatě pro “keš” neboli – jak si Lea myslela – pro keř. Tam ovšem nedošly, jelikož Filip potkal další studnu už za mostem, o vodě v ní se dozvěděl, že je pitná až po převaření. Tak jsme se vydali napumpovat vodu z ní. Byla to teda docela sranda, voda tekla všude kolem. Když už ale byly i všechny lahve plné, Pandy zase musely zkusit něco extra, a tak napumpovaly vodu i do mě.
Cesta na Ketkovák byla trochu náročnější a do kopce, musel jsem se tak snažit, abych se co nejméně hýbal a přinesl nahoru vody co nejvíce. Bylo to náročné a namáhavé obzvláště pro moje vyvažovací svaly v připevnění ucha, docela jsem obdivoval holky, že to šly boso, ale prý to bylo v pohodě a příjemné.
Na Levnově nás Filip seznámil se třemi druhy vařičů, které jsme měli s sebou, a tedy s plynovým, benzínovým a lihovým. Pandy si vybraly ten benzínový a začaly na něm ve mě vařit vodu. Musím říct, že to bylo i fajn, vařič byl pohodlný a konečně mi bylo i teplo.
Brácha vařil vodu pro Dráčky na plynovém vařiči, a jelikož měly žízeň, daly vařit vodu i v ešusech na lihový vařič. Když se voda začala vařit, daly do mě špagety a do bráchy nějaké jiné těstoviny. Špagety byly uvařeny a přišlo na řadu slití vody z nich, to byla sranda, ale povedlo se. Špagety mi přendaly do víčka, polily jemně ostrým kečupem a s velkou chutí je snědli. Dráčci v bráchovi jedly těstoviny s mákem a cukrem.
Po obědě jsme posbírali věci a vydali se zpět k chatě. Tentokrát šly holky všechny už v botech.
Tuším, že u chaty se holky převlékly do letnějšího oblečení, na slunci bylo docela horko. Ama se rozhodla, že přebrodí řeku na druhou stranu. Bylo to docela napínavé ji pozorovat, jestli ji silný proud nestrhne s sebou do vody, ale zvládla to, dostala se úspěšně tam i zpět. Zjistili jsme také, že Andiny brýle mají stínítko či co, a vrhají tak stín celou čočkou, tudíž se nimi nedá rozdělat oheň.
Dali jsme si také svačinu, knäckebroty nebo – jak říká Hanka – Šimona s tvarohem a kořením. K večeru jsme zahráli hry. Soutěž o to, která družina první oběhne chatu a vrátí se s klackem správné velikosti, jako odměnu si vítězný tým mohl vybrat židli, na které bude sedět v dalším kole. A taky to, která družina první nasbírá 23 klacků také určité velikosti, toto kolo vyhráli Pandy a mohly si vybrat jestli, ve hře Krycí jména chtějí být červení nebo modří. Mezitím co skautky hrály Krycí jména, Hanka, Anda a Filip si zahráli Dixit.
K večeři bylo na výběr ze 3 jídel, poHanky, kuskusu a ještě čeho si na k. Ovšem aby se mohlo jíst, musel se rozdělat oheň. Holky si mohly vyzkoušet rozdělávání ohně pomocí šrkadla, bohužel se jim to i přes velké snažení nepodařilo a nakonec ho rozdělaly pomocí zápalek, aby bylo na čem uvařit večeři. Když hořel oheň a ve mě i v bráchovi byla voda, vymýšleli jak nás zavěsit nad oheň. Myslím, že to pro ně bylo náročné stejně jako pro mě, bál jsem se, aby mě neupustily do ohně nebo aby nepřehořela větev, na které jsem visel.
Musím říct, že mám asi raději, když ve mě vaří na vařiči než v ohni, takhle od toho ohně jsem vždy moc špinavý.
Vždy když mě sundávali z ohně, aby se podívali jestli ve mě už vaří voda, musel jsem vyvinout hodně úsilí, aby se ze mě voda nevylila. Zvládl jsem to jak já, tak i můj brácha.
Když se všichni, kteří chtěli večeřet, navečeřeli, byl čas na 2. večeři. K té Anda pořídila sušenky a maršmelouny k oslavě Hančiných narozenin, škoda, že jsem jen kotlík a nemohl jsem si také jeden maršmeloun opéct.
Když všichni všechno dovečeřeli, byli moc unavení a šli spát. Nás nechali venku u ohniště, mrzelo mě to, že mě tam jen tak nechali, v noci tam byla zima. Holky se zabalili do dek, takže těm bylo teplo.
Ráno bylo potřeba se sbalit. Všichni se začali probouzet a vylézat ze stanů, později vytáhly už i sbalené krosny a batohy. Konečně si vzpomněli i na nás a přinesli nás od ohně a umyli. Převařili v nás další vodu na snídani a na pití. Ke snídani měli opět na výběr z pohankové a jáhlové instantní kaše, které si mohli dochutit dle libosti, třeba sušenými banány, rozinkami, semínky nebo kořením.
Po snídani bylo potřeba rychle vše dobalit včetně stanů. Když bylo vše uklizeno a sbaleno, vyrazili jsme na cestu. Já jsem se opět nesl v Hančine batohu, tentokrát ve mě nebyla bábovka, ale její ešus. Všichni se vydali s krosnama do kamenitého kopce za chatou. Cesta s batohy pro ně byla velmi náročná, teda alespoň tak vypadali. Ale úspěšně došli přes Levnov až na autobusovou zastávku v Ketkovicích. Autobus stihli, dokonce měli i čtvrthodinku navíc. Po příjezdu do autobusu rychle nastoupili, aby byli včas na nádraží a stihli vlak. Cestou z busu na vlak všichni běželi. Lea nesla lékárničku, která měla zapínání jen na suchý zip a často se svévolně otevírala, a to se stalo i teď. Všichni tak rychle posbírali vypadané věci a běželi dál. Holky si asi vzaly k srdci 11. bod skautského zákona – Skaut je skladný – protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč nastupovaly zase těmi nejmenšími dveřmi. Když byli všichni ve vlaku, rozjel se. Anda rozdala svačinu v podobě müslli tyčinek, které sama dělala. Holky vypadaly, že jim moc chutná.
Když vlak dorazil do Brna a všichni vystoupili, přemýšleli, kde stráví čas, než jim pojede další autobus. Nakonec si šli sednout někam na trávník. Za chvíli byl ovšem čas se zase zvednout a jít na autobus, kterým všichni dojeli v pořádku domů.
Děkuji vám za přečtení, váš Kotlík hliníkový
A pokud mi chcete udělat radost, napište do komentářů “kotlík hliníkový”, pokud jste dočetli až sem, já jsem totiž příliš zvědavý a zajímá mě, kolik lidí si to přečte.
…a fotky z akce najdete zde.